Můj den začíná už kolem sedmé hodiny ranní. Umyji se a nesnídám, mám hlavu plnou čtení knížek a časopisů o koních "Už ať je to za mnou " říkám si. Jsem nedočkavá, ale zároveň mám strach ,abych nic nezkazila . mít jezdeckou licenci byl můj sen ( kromě toho mít koně).
Nastupuji do auta a kontroluji zda mám všechno co potřebuji. Mám rajtky,čapsy blembák a hlavu plnou informací o koních - takže mám vše. Jedeme asi osm kilometrů vzdálené vesničky, ve které je hezká stáj. Zuzka (vedoucí stáje )už čeká ,dorazili jsme kolem deváté hodiny. Rozhodčí už čekají, jsou nedočkaví. Rozdělili nám koně. Já měla Zuriku hezkou tmavou hnědku , která byla občas pěkně tvrdohlavá, ale hodná. Dnes jsou všichni koně nervózní zřejmě z much nebo z napjaté atmosféry. Začali jsme uzdit a sedlat. Se mnou jezdeckou licenci na poníky dělají ještě tři místní a jedna holka , kterou neznám a která si opakovaně ukazuje kde je kštice , kohoutek nebo šlachy a podobně. Jsme připraveni a rozhodčí dávají pokyn k cestě na jízdárnu. Když jsme dorazili na kraji jízdárny byli připravené překážky . začalo losování pořadí, pro moje štěstí jsem si vylosovala 3. Číslo 1 si vylosovala Zuzka s Galinou, číslo 2 Aleš se Selikem, číslo 3 já, číslo 4 Tomáš s Darmou a pět ta holka na Hvězdě. Představili jsme se a začali předvádět koně. I předvádění jsme měli koně i popsat, v popisu jsme měli uvést věk, výšku, plemeno, zbavení, vlastnosti koně. Rozhodčí po nedlouhém rozhodování nám oznámili ,že všichni splnili. Na řadě byla drezúra. Rozhodčí si hlavně všímali pobídek sedu. Základním hodnocením byl sed a vliv jezdce na koně. Všichni byli hodnoceni jednorázově splnil/a. následoval parkur, pořadí se obrátilo a jezdilo se od pětky. Hodnoceno bylo hlavně styl, balanci, rytmus a tempo. Martina měla štěstí, že vyrovnala, protože by asi parkur nesplnila. A jako v předchozích disciplínách všichni splnili. Drželi jsme si palce navzájem, já nejvíce fandila Zuzce, protože se na zkoušky připravovala dlouho. A než jsme se nadáli tak jsme seděli u stolu a měli před sebou papír s 34 otázkami a také 45 minut na zodpovězení všech otázek. Některé byly obzvlášť záludné, ale odpověděla jsem na všechny. Museli jsme mít alespoň 28 správných odpovědí, abychom dostali jezdeckou licenci. Po 45 minutách si hlavní rozhodčí vybral testy a začal je opravova.
Byla to dlouhá hodina, při které jsme čekali na výsledky. Pan vrchní rozhodčí nám oznámil radostnou zprávu, že všichni zúčastnění zkoušky na jezdeckou licenci splnili. Ještě nám oznámil, že licenci dostaneme poštou a odjeli. Martina odjela a ostatní zůstali na víkend.
Večer jsem usnula během 10 minut a říkala si jaký to byl hezký, ale náročný den.
Aha někde se stala chyba v komunikaci: Zde pravdivý příběh po několika letech:
Cestou do Ústí je v autě podezřelé ticho, nikdo nic neříká, hlavou prolétají otázky "udělám to nebo ne?". Jsem v první partě ze stáje kdo dělá licence, tak se ještě neví co se bude dít... V mé hlavě jsou určité pochyby, když na "generálce" den před zzvj vystoupím v zatáčce ze sedla. Na zkoušky mám půjčeného kamarádčina ryzáka ČT Sahiba, na kterém jede dnes i ona. Proud myšlenek přerušuje dojezd na místo. Následuje vypucování koní, zkouška výstavního postoje a jde se na věc.
"Jitka N., číslo 15, kůň Sahib, Kamenná stáj Čeřeniště." předvádění je v pořádku, Sahib výborně spolupracuje. Následuje drezura, které se možná obávám více než parkuru. Peťka, majitelka Sahiba předvedla moc pěknou úlohu Z1, která se dnes jela. Předává mi Zrzavce a já si jdu opracovat. Patníctka je dost vysoké číslo na trému:) Ale nějak se to dá. Najetí před komisi s omluvou "Na opracovišti mi odlétl knoflík" a odpovědí "My ho hledat nebudeme, tak si opracujte a pojeďte" ze mě sklepe trochu trémy, udělám si pár koleček a vjíždím do drezurního obdélníku. Zdá se mi jako by to bylo za pár sekund, kdy už vyjíždím s úsměvem na tváři. Nebylo to zlé.
Opět předám koně a jdu psát testy. Otázky nejsou těžké, pan rozhodčí dokonce lehce radil:)
Se skokovým rozhodčím si projdeme parkur a pak už se jede odzadu. Paní rozhodčí mě upozorní na vysedání na špatnou nohu a pak už je to zas jen rychlá akce. Peťka po mě také zajede parkur moc hezky a teď nezbívá nic jiného než čekat. Po shromáždění všech jezdců v klubovně se začne nějakým proslovem a pak už bylo slyšet jen "drezuru splnil/nesplnil, parkur splnil/nesplnil, jezdeckou část splnil/nesplnil, teoretickou část splnil/nesplnil". Nervy pracovali na 110% a tak mi ukápne i pár slz. Při vyslovení mého jména jsem sebou hrkla, ale posléze jsem si mohla oddechnout, protože jsem jezdeckou licenci dostala...
Teď už mi třetím rokem leží v šuplíku... Nějak se mi vypařili sportovní ambice...
